Pohádka

referát pro atelierovou schůzku, 26.2.2003

Za devatero Horami a devatero Řekami, tak daleko, než ptáček obletí celou Zem se rozprostírá široké Království. Je to Království Radosti a Štěstí. Žijí tam samí krásní mladí spokojení Lidé v přátelském vztahu s Přírodou a se Zvířátky. Po všech pláních pobíhají Pejsci, Kočičky, mezi nimi poletují Ptáčci, plazí se Hlemýždi a skotačí Žáby. Nade všemi poletují Kolibříci
a v řekách se prohání Ryby.

Ti Lidé tam jsou šťastní, nic je netrápí, žijí v Zemi, která je Zemí Slunce. Jmenuje se Sluneční Království. Pojďte si teď se mnou poslechnout, co se jednoho dne stalo v onom Místě a co způsobilo veliké, nesmírné nešťestí. Všichni Lidé, všichni, kdo tam bydlí, Zvířátka i Rostliny,
všichni byli nešťastní. Stalo se to tak.

Bylo to ten rok, kdy vládce Království na druhém konci světa táhnul dobívat nová území. Zabíral jedno území za druhým, lidé umírali, zvířátka trpěla, krajina chřadla. Až do dne, kdy stanul na hranici Slunečního království. Poměrně se zalekl, protože slunce a jas prýšťící ze země ho ochromil. Nebyl si náhle jist svým záměrem. Rozhodl se posečkat. Svolal své Rádce, své Generály a své Přátele,aby se poradil. Rádcové však, ti, kteří si vždy věděli rady a vždy měli sto vět a sto rad, náhle nevěděli. I omluvili se na nevolnost, prý je rozbolely oči ze všeho toho jasu kolem. Přátelé se vymluvili na bolesti hlavy ze silných vůní, linoucích se z okolní krajiny. Raději zalezli do stanů a pevně sezavřeli. A Generálové, ti vůbec nepřišlii.
Tu se náš Černý král posadil na palouček, musel smést brouka, co mu vlezl na nohu a odehnat motýla, který si mu usedl na řasy. Zamyslel se. Jeho mysl však neustále rozptylovala krása. Všechno, co kolem viděl, všechny nádherné barvy a vůně, co cítil, to vše mu nedovolovalo udržet
své myšlenky při sobě.
Když tu spatřil v dálce průvod, který mu šel vsříc. Lidé ze Sluneční země netušili, co je čeká a mysleli si, že přichází Černý král, aby navštívil Sluneční obyvatele. Těšili se, že jim konečně umožní zažít krapet stínu. Přestože byli šťastni, jas a záře v jejich Zemi je v některých chvílích znavoval. To proto, že ve Slunečním království Slunce nezapadá ani v noci. Vítali ho tedy jako svého přítele s fáborky, hudbou a v tanci, vystrojeni do svých nejrásnějších šatů
v průvodu svých nejmilejších zvířátek.
Černý král to vidí, netuší, co to má znamenat. Je velmi nervozní a potí se. Neví zda bdí nebo sní. Jestli má svým očím a uším věřit. Protože s tím se ještě nesetkal. A tedy se schoval. Zalezl do stanu jako jeho zbabělí Rádcové a pošetilí Přátelé.
Průvod dorazil, jásal, zpíval a tancoval okolo zavřených černých stanů. Lidem nebylo nic divné, věřili, že se návtěva stydí a brali to jako výzvu, vylákat Černé lidi svým uměním na slunce. Řekli si: "Tančeme a zpívejme o to víc, však oni se přeci osmělí a přidají se k nám.

Tak tančili den, ba i druhý den. Radovali třetí den. Čtvrtý den se radovali o to víc, že chtěli své schované přátele vyprovokovat a vylákat.
Pátý den seděl Černý král ve svém stanu a měl hlad, jeho Rádcové měli hlad, ba i Přátelé a zlotřilí Generálové měli hlad. Celé tělo je bolelo ze skrčeného pobytu v provizorních chýších. Nejhorší bylo, že nikdo navzájem o sobě nevěděl. Rádcové nevěděli, co si myslí Generálové a Přátelé netušili, co Černý král. Každý byl ve svém stanu a pomalu je obestíral strach. Nikdo nechtěl vylézt ven, aby náhodou nezjistil skutečnost. A lidé venku tančili a takhle tam tančili rok. Celý rok se usmívali a radovali, snažíce se myslet jen na krásné věci. Jásali a Černý král chřadnul a hladověl.
Chřadli i Rádcové a Generálové ba i Přátelé.

Za této situace, kdy se jásot a smích ozívaly z Paloučku již druhým rokem, Královna Slunečního království Veronika vyšla na balkon a nastavila slunci své tváře. Poslala polibky Zvířátkům a usmála se na Kolibříky, kteří lítali okolo. Po té se otočila a zatleskala na své Přítelkyně. Chce kávu,čokoládu a také sušenky s ovocem. Dívky přiběhly, zatančily, zazpívaly a předložily před Královnu potravu. Královna jim poděkovala, posadila se a počala jíst. Náhle pokynula ke své, ze všech Přítelkyň nejoblíbenější, Petře. Pravila : "Obávám se o osud mých Nejmilejších. Před dvěma lety se vydali vítat Černého Krále a tuším li správně, dosud se nevrátili. A zajímá mě také, s čím přichází onen Král a jsem velmi zvědavá na Stín v ulicích, který jej snad doprovází. Víš li snad co se deje?" I Petra se zamyslela, ale s povzdechem zavrtěla hlavou.
Královna Veronika uvažovala, má li se optat všech svých Společnic a Konkubín, nebo sáhnout k opatření nejzažšímu, ke kterému se uchyluje Vládce pouze jednou za sto let. Rozhodla se pro druhe řešení, jelikož byla Královnou odvážné mysli a smělého úsudku. Ano, povolá své nejchrabřejší Muže ve zbrani.
Sešla po schodišti do svých nižších komnat, kde pobývala spousta jejích Přátel a Známých i lidí zcela cizích, hledajících útěchu, nebo zkrátka smutných. Jelikož Zámek byl v celém Království místem největšího klidu a míru.
Vstoupila do místnosti, kde pobývaly její Rádkyně a Rádcové a její Rodina. Tam náhle vše ustalo a všichni s oněmělým úžasem zírali na tu nádhernou ženu, svou Paní. Ti, co stáli nejbíže oknům, museli je otevřít pod náporem třepotajících se motýlích křídel, deroucích se dovnitř pozdravit svou Oblíbenkyni. A jiní, co byli u dveří, museli zamezit jejich rozbití a vpustili do Zámku nedočkavou zvěř, Zajíce, Muflony a Koroptve. Veronika všechny zarazila jedním pohybem ruky a ti stanuli, visíce pohledem na jejích rtech."Milí, drazí" promluvila "trápím se". Lidé ani nedutali. Posadila se na zem a oni si posedali okolo. V tom nejodvážnější ze všech, její bratr Jakub, se postavil, řka: "Jsme tu jen pro Tvá přání." A Královna, vzdychnouc, zašeptala: "Bojím se o své Blízké, nevím co se děje na Paloučku, kde už dva roky vítají Černého Krále." Tu Jakub nadmul hrud, tasil meč a zahřímal: "Nic se neboj! Královno má a Sestřičko nejmilejší. Seberu šik svých nesilnějších vojáků a vyrazíme k Paloučku. Nikomu se nic nestane a všechny Ti Je přivedeme sem do paláce."A Panovnice schovala svou hlavu v dlaních. I všichni ostatní pro chvíli zapoměli na zpěv a tanec.

Jakub a armáda Mužů pevných svalů a ocelových zásad, těch nejlepších v kraji, směřovali k Hranicím. Zaplavili pole a luka, rojili se ze všech koutů a děr, bylo jich nepočítaně. Zpívali a posílali polibky do kraje. Byli jak kobylky nesoucí poselství Lásky a Míru do všech míst. Po dlouhém putování, v místě, kde už už by se setkali s Tábořištem Černého Krále Jakub náhle Mužstvo letmým pohybem ruky zastavil. Skouknuv jejich dychtivě planoucí líce, pravil: "Posečkejme! A před důležitým okamžikem setrvejme. Do čelných řad povolávám to nejsilnější, nejmocnější Kouzlo, vzývám ku pomoci Samotnou Vílu Vědmu. Ó Velikou Radku !"
V tom okamžiku snesl se s nebe bělostný Obláček a v něm, zasypána Květy a koupajíc se v Duze, spočívala Radka. Nikdo z Mužů nemohl ji však ještě zahlédnout, neboť byla tolik obsypána Motýly a Broučky, že ji samotnou nebylo možno vidět. Sama Víla musela se několikrát nadechnout, aby pohyb hrudi smetl zvířata z jejího těla. Skvoucí se v celé své kráse, promluvila k seřazeným šikům:" Vím, co potřebujete. Pomohu Vám." Potom se Obláček zase vznesl a jeho směrem vydala se, zcela odhodlána, celá Armáda i s Jakubem. Všichni v zářivé zlaté zbroji.

Obraz, který se jim naskytl na Paloučku je zděsil. Ti všichni, které znali a milovali, umdlele a vyčerpaně ploužili se kolem stanů v sešlapané trávě, zrak upřený do nikam a s pohyby mrtvolnými. Jakub chtěl je jedním rázným pohybem poslat domů, ale oni ho odmítli. Blekotali, že mají přece poslání, nemohou zklamat Královnu. Jakub brzy poznal, že bude nutné uchýlit se k nepříjemnosti a dal pokyn chrabrým Mužům s biči. Na nich už bylo, aby dopravili Královniny Nejmilejší domů, jak se také stalo.
Jakub se zbytkem Mužstva hleděli na černé stany. Co se pak ale nestalo! Co se to jen nestalo na onom Paloučku, kde stály ty strašidelné černé stany. V zemi, kde jinde bylo plno Světla, skotačila Zvířátka a kvetlo plno Stromů, toto bylo jediným místem, kde náhle byla tma. Těžká, mazlavá Tma ležela na všem okolo, bylo cítit Chlad a ve vzduchu byla Beznaděj. Jakub se zarazil, nevěděl si rady. V takovém prostředí neuměl jednat. Posadil se jako tehdy před dvěma lety na tom samém místě Černý Král, vložil hlavu do dlaní. Brouček vlezl mu na nohu, doufajíc v trochu Lásky v tak zamořeném místě, avšak Jakub ho smetl na zem. Odehnal i zoufalého Motýla, který s nadějí, hledal Útěchu na jeho řasách i na jeho oušku.
V tom okamžení jeho Přátelé z vojska tušili, že je zle. Nikdo se neodvažoval jen pomyslet, co se bude dít. Všichni měli děsivou Předtuchu. Náhle svitla Naděje v podobě bělostného Obláčku, jež se snesl na smutnou zem. Zjevila se Radka a napřahujíc dlaň, jako řešení potřebným, oblétla zrakem všechny Muže. Ti zatajili dech a v mysli rozlilo se jim teplo. Radka sestoupila s Obláčku . .a omdlela. To všem zhasla naděje.

Jistě Vás teď zajímá, co se v té době dělo v černých, uzamčených stanech. Co si celou dobu myslí Černý Král? To se nikdy nikdo nedoví. Protože když se zoufalý a vystrašený Jakub jal sekat meči do zatuchlých, zpuchřelých látek stanů, stalo se něco děsivého. Mezi prachem a popelem rozsypané zpuchřelé látky nikoho nenašli. Nad paloučkem se vznášel těžký Černý Mrak. Muže popadla strašlivá hrůza. Pomatení a smyslů zbavení rozutekli se na všechny strany a ze strachu a bolesti zabíjeli Zvěř a podpalovali Lesy. Ti nejšílenější se vrhali do Propastí.

V tu chvíli ve se svém Paláci dívala ze zlatého okna Veronika. Cítila se nesvá a očima visela na černých Mračnech, jež se nezadržitelně blížily k jejímu Městu.

KONEC

A nyní můžeme my všichni, semknutými silami pomoci, aby černý mrak nepohltil Království
a aby bylo ve Veroničině Zemi zase krásně jako dřív.
Pojďme a nezklamejme.